BYSTROZOR
Pršelo, těsně před volbami. Dívám se na několikáté dveře v řadě, vlastně docela obyčejné, hnědé, snadno přehlédnutelné v záplavě secesního porostu na všech okolo. Byly ale první, co mě rozesmály. Z každé schránky se totiž hrnula sada tištěných kandidátů přímo do senátu. Dveře si je držely zuby nehty, skoro jako pes, co čeká, až chycenou kost s radostí upustí pánovi přímo do náruče. Vem si mě! Rázem se ve dveřích začalo zjevovat skutečné zvířátko, trochu sova, trochu kočka, s leskem v očích, jako plačící dívka. Čím déle se dívám, tím víc se mi ta dvě okýnka boulí a ožívají. Jakoby snad chtěla něco mi říct, jsou trochu smutná, ale to nevadí, však on za chvíli někdo přijde, kost vezme a za kliku pohladí.