Vstupy jsou obyčejně domovními trychtýři. Své návštěvníky zvou a z ulice směřují do svých útrob. Tyto dveře nejsou trychtýřem. Jsou něčím víc.
Monumentalita ukrytá ve vertikalitě. Vážnost podtržená dvěma kamennými stupni. Neobvyklost usazení dveří hluboko do hmoty domu. Portál zakončený klenutím. Dělení na dvě části, horní a spodní. Dělení na dvě polohy, pevná a otočná. Jasná přehlednost. Je-li kování dveří otevřené, račte vstoupit, je-li zavřené, je zavřeno. Tečka.
Propojení účelnosti se strohostí, je tu snad snaha rozbít geometričnost ozdobným kováním? Váženost podržená barevností. Tmavá kovová červeň v opozici s čirými skleněnými tabulemi.
Za dveřmi je ticho a chlad. Na chvíli budete pohlceni prostorem. Brzy si ale připadáte jako byste tu již někdy byli, jako byste to tu znali.
Na kruhovém půdorysu se rozprostírá určitý druh vzduchoprázdna, místo, kde se zastavil čas. Místo, které je vysoké několik metrů a je zaklenutu klenbou.
Nohy pěvně poutá šedivý mramor s probleskujícím bílým žilkováním. Leskne se jako vodní hladina a barvou připomíná bouřkových mračen. Velké desky jsou na sebe těsně nasazené. Naléhají na sebe bez jediné skuliny. Jen jedna mezera je přiznaná a podél stěny vyplněná tenkým zlatým kovovým páskem, který bez přerušení obíhá kolem dokola. Těsněji k sobě poutá kamenné moře a matně se blýská.
Stěny jsou na pohled příjemně měkké. Mají barvu vanilkové zmrzliny a na dotek stejně tak chladí. Nejsou úplně hladké, tu a tam se v nich najde prohlubeň a znaky lidské práce. Přechod mezi stěnou a klenbou je neznatelný, tak přesná a čistá práce to je.
Střed kupole je zdůrazněný drobnou hvězdou. Má šest cípů a je vyvedená z tenkých zlatých šupin, přeskládaných a vrstvených přes sebe. Nemá ostré okraje ani rohy, vznáší se nad prostorem. Jediná.
Místnost je osvětlena kužely denního světla. Ty se sem hrnou několika chaoticky rozmístěnými okny. Bez ladu a skladu, bez přesně daných výšek od podlahy, bez přesně daných rozestupů mezi sebou. Přesto mají geometrické rozměry, které vycházejí z poměrů obdélníků na kování dveří. Dělením, zkracováním a prodlužováním stran vznikají další varianty skulin a skleněných ploch.
Oken zde není mnoho, je jich tak akorát. Tolik, aby dostatečně osvětlily prostor, tolik, aby stěny nebyly bez rozmyslu prožrané jako ementál. Poetika obsažení v chaosu. Rámy oken jsou skoro stejně barevné, jako stěny, odstínem se liší jen neznatelně. Naléhají přímo na stěnu, skoro s ní splynou. Napojení je znatelné jen z drobné spáry mezi stěnou a dřevěným tělem rámu.
Některá okna sedí přímo na podlaze a na jejich nadpražích pak celá váha domu. Jiná jsou zase tak vysoko, že jimi uvidíte jen modrou oblohu nebo větve vzrostlých ořešáků.
Skoro naproti vstupu je umístěné křeslo. Má příjemné proporce, je nízké, s hlubším a trochu rozměrnějším sedem, než je obvyklé pro jednoho. Opěradlo sahá výškou pod temeno středně vzrostlého usazivšího. Hlavu podepře a dovolí jí odpočívat. Celá tato krása je ve dřevěném těle bahenního dubu, trochu prožraného červotoči. Čalounění těžkým červeným sametem. Tím sametem, který má vysoký chlup a nechá v sobě stopu čehokoli, co se ho jen dotkne, co se do něj zaboří s radostí zaboří.
Za křeslem je o stěnu opřený žebřík. Dosahuje do třech čtvrtin výšky prostoru. Je jako nový, ze stejného dřeva, jako rám křesla. Hrany bez otlaků a odřenin. V místě zapření horní hrany o stěnu jsou ale rýhy a škrábance. Některé jsou dost hluboké. Ne tolik, aby obnažily materiál stěn pod omítkou.
Sotva tam stojí, podlaha je hladká a těžko říci, jak by se žebřík zachoval, kdyby jste jej použili. Některé šprušle jsou trochu vysazené z vyhloubených jamek a nedosedají dost hluboko. Jsou zaprášené a místy posypané smítky zlatých šupin.
Užijte si to tu, pěkně to tu voní. Levandulí.