Teď jsem to já, kdo stojí na širokém chodníku před domem a dívá se na dřevěné dveře nažloutlé barvy. Přistupuji blíž, stoupám si na špičky a snažím se nahlédnout do okna nalevo ode dveří. Okno je moc vysoko a kopec se pod mýma nohama svažuje až moc nízko, navíc je v místnosti nejspíš zatažený závěs, a tak nevidím nic. Místo nakukování si tedy stoupám na schůdek přede dveřmi, zvedám ruku nad úroveň své hlavy a beru do dlaně kouli. Otáčím, jde to ztěžka, ale dveře nakonec povolí. Opírám se do nich oběma rukama, jsou tak těžké, že je téměř nejsem schopná otevřít.
VEVNITŘ
Vcházím do úzkého prostoru zádveří. Na zemi leží kusy omítky popadané ze stropu, který se nachází asi tři metry nad mou hlavou. Zelená barva na stěnách dříve natřená do pruhu sahajícího od země až do úrovně mého pasu se už taky loupe. Vypadá to, že tu dlouho nikdo nebyl nebo tady hlavně dlouho nikdo nezametal, kvůli nánosům špíny už ani nerozeznávám vzor dlaždic na podlaze. Když rozpřáhnu obě ruce, dosáhnu každou na jednu z bočních zdí. Jakmile se jich ale dotknu, začnou se na zem sypat ještě další kousky barvy. Říkám si, že se raději nebudu ničeho dotýkat a půjdu dál.
DOLE
Mířím k dvoukřídlým dveřím bez prahu. Pravé křídlo je zavřené, to levé u země zaraženo o dřevěný klín, skrz škvíru mezi nimi je vidět dál. Poprvé v tomto tmavém prostoru vidím světlo. Láká mne tak moc, že se prosmýkám mezi polootevřenými dveřmi a jdu za ním. Jsem v hale, ve znatelně větším a vznešenějším prostoru. Pár metrů přede mnou začínají stoupat schody vzhůru. Jejich levé rameno se opírá o zeď, která společně s protější zdí vytváří vlevo úzkou uličku. Ze dveří na jejím konci vychází to pronikavé světlo.
ZAHRADA
Tyto dveře jsou stejně jako vchodové vyrobené z dřevěných prken, jsou ale nízké a mají výraznou tmavě hnědou barvu. Je tak temná, že kdyby byly zavřeny, snad si jich v tom šeru ani nevšimnu. Vycházím ven, všude zeleno, tráva a v ní jen vyšlapané cestičky. Pomalu rozeznávám jednotlivé záhony, které pravděpodobně patří jednotlivým nájemníkům. Snažím se v nich najít logiku, vypozorovat, který záhonek patří ke kterému domu, se mi ale nedaří. Jsou tu tak náhodně rozesety jako domy kolem celého vnitrobloku. Domy mezi sebou v rozích této zahrady svírají nepravidelné ostré úhly, jsou různě dlouhé a rozdílně vysoké. Působí, jako by tu snad vyrostly samy, ne že je někdy narýsoval nějaký architekt.
ATELIER
Otáčím se zpátky tam, odkud jsem přišla. Vcházím dovnitř, tentokrát ale jinudy – širokými dveřmi do jednopodlažní kostky, přístavku, který je přilepen k domu napravo od dveří a vybíhá asi šest metrů do vnitrobloku. Není tu asi dlouho - že toho zažil podstatně méně než dům, ke kterému přiléhá, je poznat i zevnitř. Jediná jeho místnost je perfektně vycíděná, čiší novotou. Bílá barva na stěnách prostor ještě více prosvětluje. Paprsek ranního slunce zrovna dopadá skrz světlík na dřevěném stropě na robustní dřevěný stůl, který stojí vedle širokých prosklených dveřích vedoucích ven. Na desce jsou rozházeny počárané papíry a několik kousků opracovaného dřeva – vypadá to, jako by tu někdo nejprve dlouho pracoval a pak naštvaný, že se mu práce nedaří, rychle odešel. Na zdi vedle stolu začínají dlouhé police, na kterých se ledabyle válí další kusy dřeva a na háčcích pod policemi visí pilky a další nářadí. Na dřevěné podlaze je rozmístěno i několik dalších nástrojů, jejichž funkci můžu jen hádat.
STARONOVÝ
Posuvnými dveřmi umístěnými na ose místnosti vycházím z ateliéru. Znovu mne ohromí vysoké stropy, pochopím, že jsem zpět ve starém domě. Místnost, do které jsem se dostala, je rozlehlá, má téměř čtvercový půdorys. Plechová kuchyňská linka stojící u stěny vlevo je asi poměrně improvizovaná, ale zdá se, že na ní už párkrát někdo vařil. Za mnou, na parapetu jediného okna místnosti, stojí několik květináčů s bylinkami a na stole u zdi mísa s ovocem.
Jdu dál, jsem v tmavé úzké chodbičce. Přestože jsem tu teprve chvíli, zdá se mi, že je střídání velkých osvícených prostor s velice malými a stísněnými pro tento dům snad typické. Otevírám dveře, ke kterým stojím čelem. Lehce zavržou a já nejprve strkám dovnitř jen hlavu a rozhlížím se. V obdélníkovém pokoji je šero, to kvůli improvizovaným papírovým závěsům, kterými jsou zatažena obě okna. Papír je vlastně všude – ze stěn jsou napůl strhané tapety, odtrhané kusy leží ve velkých kupách na zemi. Mezi nimi, v levém rohu místnosti, vidím matraci se spícím člověkem. Zaleknu se a couvám zpátky. V chodbičce nahmatávám kliku dveří a s ní i klíč zasunutý v zámku, otáčím jím a vycházím zpátky na chodbu.
NAHORU
Překvapená něčí přítomností a trochu vyděšená utíkám bezmyšlenkovitě po schodech nahoru. Je to poměrně náročné – schody jsou vysoké a jednou o přesahující stupnici skoro zakopnu. Zastavím se na mezipodestě a opřu se o velké okno, které sahá až skoro ke stropu. Když se dotknu jeho skla, cítím, jak je poseté drobným vzorem, kvůli kterému se skrz ně nedá vyhlédnout ven, propouští dovnitř pouze světlo. Malé okenní tabulky, které tvoří u dolní hrany okna horizontální pás, jsou barevné, a tak na podlahu dopadají červené, zelené a modré odlesky.
PLNÝ
V patře, o dalších dvanánáct schodů výš, stojím na malé podestě. Odsud vedou jen jedny dveře, dveře do bytu, dveře zářící novotou. Moc bych je chtěla otevřít a vejít dovnitř, jak tu ale stojím, cítím ze zavřeného bytu silnou pronikavou vůni – je to snad vůně čerstvého chleba a vajíček. Je mi jasné, že za nimi někdo je a že si nejspíš připravuje snídani, moje návštěva by asi nebyla vhodná. Naposledy se nadechuji a stoupám po schodech ještě výš.
POLOPRÁZDNÝ
Další podlaží vypadá podobně jako to předešlé. Tedy až na to, že se u stropu kýve drát, na kterém by mělo viset světlo. Dveře, na které se stojíc zády ke schodům koukám teď, nejsou ani zdaleka tak nablýskané jako ty o patro níž. Jsou pokapané barvou a přestože na sobě mají asi trojici různorodých zámků, jsou otevřené. Úzká chodbička za nimi je zaskládaná věcmi. Nahlížím do jednoho z pokojů přede mnou a popocházím ke dvojitému oknu směřujícímu do ulice. Chvíli pozoruji projíždějící auta a lidi procházející se po chodníku pode mnou, pak se otáčím a dveřmi nalevo procházím do sousedního o trochu většího pokoje. Najednou mi dojde, že celou dobu šlapu po starých dřevěných parketách, zouvám si tedy boty, potichu našlapuji a procházím dveřmi zpět do chodby. Slyším zvuky - pravidelné ťukání. Vychází z úzkých dveří naproti, které mají prosklenou horní část a vedou tedy nejspíš do koupelny. Vyhnu se jí, procházím dvoukřídlými dveřmi nalevo a teprve teď si všímám, jak jsou zdi tohoto domu vlastně masivní. Ocitám se teď v podlouhlém pokoji, který se má pravděpodobně jednou stát obývákem. Zatím je ale skoro prázdný, je tu jen pár kusů nábytku a pohovka veprostřed pokoje je ještě zabalena do igelitu. Skládací dvířka vpravo vedou do úzké zatím nevybavené kuchyňky.
PRÁZDNÝ
Obouvám si boty a zkouším vyjít ještě o patro výš – scénář se opakuje, vidím zas to stejné uspořádání jako v předešlém podlaží. Říkám si, že už mě nemůže nic překvapit, ale ano - v tomto naprosto prázdném bytě se v místě, kde o pár metrů níž stojí zabalená pohovka, tyčí lehké točité schody. Stoupám po nich vzhůru, přidržuji se tenoučkého zábradlí, našlapuji na dřevěné stupně a pomalu vycházím nahoru – na půdu. Nad mou hlavou začíná složitá dřevěná konstrukce střechy. Ještě tu lítá netopýr, kterého jsem asi vyrušila ze spánku. Je tu jen jeden, poslední. Podle koštěte a nářadí ležícího na zemi usuzuji, že se tu něco chystá.
Přicházím ke střešnímu oknu, zvedám ruku, otvírám ho a vykláním se ven.
Tyto dveře jsou stejně jako vchodové vyrobené z dřevěných prken, jsou ale nízké a mají výraznou tmavě hnědou barvu. Je tak temná, že kdyby byly zavřeny, snad si jich v tom šeru ani nevšimnu. Vycházím ven, všude zeleno, tráva a v ní jen vyšlapané cestičky. Pomalu rozeznávám jednotlivé záhony, které pravděpodobně patří jednotlivým nájemníkům. Snažím se v nich najít logiku, vypozorovat, který záhonek patří ke kterému domu, se mi ale nedaří. Jsou tu tak náhodně rozesety jako domy kolem celého vnitrobloku. Domy mezi sebou v rozích této zahrady svírají nepravidelné ostré úhly, jsou různě dlouhé a rozdílně vysoké. Působí, jako by tu snad vyrostly samy, ne že je někdy narýsoval nějaký architekt.
ATELIER
Otáčím se zpátky tam, odkud jsem přišla. Vcházím dovnitř, tentokrát ale jinudy – širokými dveřmi do jednopodlažní kostky, přístavku, který je přilepen k domu napravo od dveří a vybíhá asi šest metrů do vnitrobloku. Není tu asi dlouho - že toho zažil podstatně méně než dům, ke kterému přiléhá, je poznat i zevnitř. Jediná jeho místnost je perfektně vycíděná, čiší novotou. Bílá barva na stěnách prostor ještě více prosvětluje. Paprsek ranního slunce zrovna dopadá skrz světlík na dřevěném stropě na robustní dřevěný stůl, který stojí vedle širokých prosklených dveřích vedoucích ven. Na desce jsou rozházeny počárané papíry a několik kousků opracovaného dřeva – vypadá to, jako by tu někdo nejprve dlouho pracoval a pak naštvaný, že se mu práce nedaří, rychle odešel. Na zdi vedle stolu začínají dlouhé police, na kterých se ledabyle válí další kusy dřeva a na háčcích pod policemi visí pilky a další nářadí. Na dřevěné podlaze je rozmístěno i několik dalších nástrojů, jejichž funkci můžu jen hádat.
STARONOVÝ
Posuvnými dveřmi umístěnými na ose místnosti vycházím z ateliéru. Znovu mne ohromí vysoké stropy, pochopím, že jsem zpět ve starém domě. Místnost, do které jsem se dostala, je rozlehlá, má téměř čtvercový půdorys. Plechová kuchyňská linka stojící u stěny vlevo je asi poměrně improvizovaná, ale zdá se, že na ní už párkrát někdo vařil. Za mnou, na parapetu jediného okna místnosti, stojí několik květináčů s bylinkami a na stole u zdi mísa s ovocem.
Jdu dál, jsem v tmavé úzké chodbičce. Přestože jsem tu teprve chvíli, zdá se mi, že je střídání velkých osvícených prostor s velice malými a stísněnými pro tento dům snad typické. Otevírám dveře, ke kterým stojím čelem. Lehce zavržou a já nejprve strkám dovnitř jen hlavu a rozhlížím se. V obdélníkovém pokoji je šero, to kvůli improvizovaným papírovým závěsům, kterými jsou zatažena obě okna. Papír je vlastně všude – ze stěn jsou napůl strhané tapety, odtrhané kusy leží ve velkých kupách na zemi. Mezi nimi, v levém rohu místnosti, vidím matraci se spícím člověkem. Zaleknu se a couvám zpátky. V chodbičce nahmatávám kliku dveří a s ní i klíč zasunutý v zámku, otáčím jím a vycházím zpátky na chodbu.
NAHORU
Překvapená něčí přítomností a trochu vyděšená utíkám bezmyšlenkovitě po schodech nahoru. Je to poměrně náročné – schody jsou vysoké a jednou o přesahující stupnici skoro zakopnu. Zastavím se na mezipodestě a opřu se o velké okno, které sahá až skoro ke stropu. Když se dotknu jeho skla, cítím, jak je poseté drobným vzorem, kvůli kterému se skrz ně nedá vyhlédnout ven, propouští dovnitř pouze světlo. Malé okenní tabulky, které tvoří u dolní hrany okna horizontální pás, jsou barevné, a tak na podlahu dopadají červené, zelené a modré odlesky.
PLNÝ
V patře, o dalších dvanánáct schodů výš, stojím na malé podestě. Odsud vedou jen jedny dveře, dveře do bytu, dveře zářící novotou. Moc bych je chtěla otevřít a vejít dovnitř, jak tu ale stojím, cítím ze zavřeného bytu silnou pronikavou vůni – je to snad vůně čerstvého chleba a vajíček. Je mi jasné, že za nimi někdo je a že si nejspíš připravuje snídani, moje návštěva by asi nebyla vhodná. Naposledy se nadechuji a stoupám po schodech ještě výš.
POLOPRÁZDNÝ
Další podlaží vypadá podobně jako to předešlé. Tedy až na to, že se u stropu kýve drát, na kterém by mělo viset světlo. Dveře, na které se stojíc zády ke schodům koukám teď, nejsou ani zdaleka tak nablýskané jako ty o patro níž. Jsou pokapané barvou a přestože na sobě mají asi trojici různorodých zámků, jsou otevřené. Úzká chodbička za nimi je zaskládaná věcmi. Nahlížím do jednoho z pokojů přede mnou a popocházím ke dvojitému oknu směřujícímu do ulice. Chvíli pozoruji projíždějící auta a lidi procházející se po chodníku pode mnou, pak se otáčím a dveřmi nalevo procházím do sousedního o trochu většího pokoje. Najednou mi dojde, že celou dobu šlapu po starých dřevěných parketách, zouvám si tedy boty, potichu našlapuji a procházím dveřmi zpět do chodby. Slyším zvuky - pravidelné ťukání. Vychází z úzkých dveří naproti, které mají prosklenou horní část a vedou tedy nejspíš do koupelny. Vyhnu se jí, procházím dvoukřídlými dveřmi nalevo a teprve teď si všímám, jak jsou zdi tohoto domu vlastně masivní. Ocitám se teď v podlouhlém pokoji, který se má pravděpodobně jednou stát obývákem. Zatím je ale skoro prázdný, je tu jen pár kusů nábytku a pohovka veprostřed pokoje je ještě zabalena do igelitu. Skládací dvířka vpravo vedou do úzké zatím nevybavené kuchyňky.
PRÁZDNÝ
Obouvám si boty a zkouším vyjít ještě o patro výš – scénář se opakuje, vidím zas to stejné uspořádání jako v předešlém podlaží. Říkám si, že už mě nemůže nic překvapit, ale ano - v tomto naprosto prázdném bytě se v místě, kde o pár metrů níž stojí zabalená pohovka, tyčí lehké točité schody. Stoupám po nich vzhůru, přidržuji se tenoučkého zábradlí, našlapuji na dřevěné stupně a pomalu vycházím nahoru – na půdu. Nad mou hlavou začíná složitá dřevěná konstrukce střechy. Ještě tu lítá netopýr, kterého jsem asi vyrušila ze spánku. Je tu jen jeden, poslední. Podle koštěte a nářadí ležícího na zemi usuzuji, že se tu něco chystá.
Přicházím ke střešnímu oknu, zvedám ruku, otvírám ho a vykláním se ven.