Mlha. Je na tebe hrozně brzo. Nešlo ti ale dospat.
Stojíš přede dveřmi. Chvilku váháš. Musí to být ony. Maličká litinová klika. Zbytky polepených letáků a plakátů. Léty oprýskaný lak, jehož původní barva už není pořádně rozpoznatelná, nechává prokukovat strukturu dřeva. Jen další zašlé dveře v řadě bloku domů. Zaměnitelné s dalšími a dalšími dveřmi bytových domů v řadě. Téměř. V úrovni očí je petlice s visacím zámkem. Oproti zbytku je to právě tento detail, který nesedí v celém záběru. Žádná rez, zašlé stopy používání či ohmatání. Nový chladný kov na sobě nechal zkondenzovat kapky rosy. Ve dlani svíráš klíček. Studí tě do dlaně víc jak lezavý chlad rána.
Jediným rychlým pohybem vrazíš klíček do zámku. Bez jakéhokoliv odporu jím otočíš a zámek klapne. Na to se začnou dveře otvírat. Zavřené je vážně držela pouze petlice. Vložka maličké litinové kliky je úplně vykloktaná. Konečně vstoupíš.
Ocitneš se v chodbě - široké a se stropem nižším něž by bylo příjemné. Pod podrážkami cítíš masivní dlaždění, od kterého se rozhléhá ozvěna tvých kroků. Na obou stranách chodby jsou dveře. Ani do jedněch se ti nedaří dostat. Vedle dveří napravo je na zdi zvonek a nad ním štítek, ale je tak zašlý, že z něho nic nevyčteš. Pravděpodobně to byl byt správce. U dveří nalevo je ve zdi malé okénko s pultem. Přes zašpiněné sklo vidíš dovnitř a je ti jasné, že nakukuješ do kanceláře. Na psacím stole leží ještě starý sešit. Snad návštěvní nebo účetní kniha? Kvůli tomu tady ale nejsi. Projdeš chodbou.
Otevřený dvůr tě zavalí smrští smyslových vjemů. Světlo. Vůně. Chlad. Jak vystupuješ z domu, míjíš řadu sloupů, které lemují přízemí dvoru po celém obvodu. Dotekem zkoumáš jeden ze sloupů. Je tak studený, jak by se to dalo od ocelového sloupu s H profilem za tohoto rána očekávát. Co tě záráží je naprostá absence jakéhokoliv dekoru, či omítky. Sloupy byly ponechány, je jak vyvezli z ocelárny. Se zvednutím hlavy, ale zjištuješ, že to bude to nejmenší, co ti na tomto domě budou připadat divně.
Napříč dvorem jsou natažená lanka. Sem, tam. Sem, tam. Jako vlny na obloze, která je orámovaná střechou domu. Moment od momentu je na vlnách shluk mořské pěny. Skoro slyšíš příboj. Při dělším pozorování ti dojde, že to jsou zbytky látek. Potrhané a zašlé pomalu vlají ve vzduchu. A zvuk příboje byly vlastně jen nestabilní kladky, které celým dvorem vinou lanka. Cítíš, jak se zvedá vítr a mraky na obloze se najednou rozbíjí. Slunce zalilo celý dvůr. Už vidíš, jak se z pavlačí sundavalo uschlé prádlo a atmosféra jako by se naplnila jeho čistou vůní.
Ze zasnění tě vyrušilo hejno holubů, které vzlétlo z koutu dvora. Vydáš se dál. Po pár krocích skoro zakopneš. V kameninové podlaze je prohlubeň. Vlastně po celém obvodu dvora pozoruješ tento kanálek. Vede tě do středu dvora, kde se další tři kanálky spojují v odtok. Vidíš, že kanálky vlastně tvoří na dvoře bizardní obrazce, klikatí se, propojují a zase větví. Začínáš si připadat jako na nějakém obrovském okultním obřadišti. Tyto myšlenky rychle zaženeš a pokračuješ dál ve zkoumání okolí.
Odhodláš se dostat do domu. Po chvíli procházení podloubím nalezneš jedny odemčené dveře. Vejdeš.
Celé přízemí je volného půdorysu, nejsou tam žádné příčky. Pouze obvodová vnější stěna a jedna řada sloupů podél patra. Překvapuje tě sterilita celého prostoru. Pravděpodobně za to mohou velké kádě rozprostřené kam až dohlédneš a závěsy pověšné různě mezi sloupy a zdmi. Objevíš jednu káď, ve které zůstala kapalina. Zatají se ti dech. Opatrně ponoříš kousek kapesníku pod hladinu. Zpátky ho vytahuješ jasně modrý. Pousměješ se, není to ledajaká modrá. Je to Coelinová modř! Podařilo se ti najít tu nejkvalitnější olejovou barvu tohoto odstínu vůbec! Přímo v srdci této staré továrny, která se specializovala na látky této barvy. Nemeškáš a začneš nabírat barvu do kbelíků. S touhle barvou a tvými štětci budeš nový Yves Klein současné výtvarné scény.