Ty dveře chladí na pohled. Štiplavý pocit na dlani, když beru za kliku, mě proto ani na moment nepřekvapí. Trochu to vrzne a přede mnou se otevírá široká, několik metrů dlouhá, mírně se svažující chodba, šedivá nahoře, o něco víc dole a tak stejně na bocích. Vyrážím vpřed, po několika krocích se průchod mírně zužuje, strop zezlátne, na stěnách se leskne nátěr měděné barvy. Je to tak zvláštní, až si na něj musím sáhnout, ale je to jen obyčejná omyvatelná barva, kterou tak dobře známe ze základní školy a kdejakého paneláku. Chodba končí obloučkem, který se stáčí přímo k dvojici výtahů. Otáčím se doleva, snad je tu i schodiště, ale dál už je tma a trochu se bojím. Jen co si mé oči navyknou na nenadálé přítmí, vydám se do vlhkého prázdna. Je to tu cítit čerstvě ztvrdlým betonem, při hlubším nádechu ho slabě přehluší pach vykapaného benzinu. Teď už je jasné, že se jedná o malé podzemní parkoviště, asi tak pro tucet vozidel prominentní poznávací značky. Teď tu ale stojí pouze dvě, zřejmě jsou všichni v práci, na cestách anebo prostě není, kdo by tu parkoval.
Čas jít dál, tohle příliš vzrušující není, navíc mám pocit, že mě odsud každou chvíli někdo vyžene. Vracím se zpět k výtahům, schodiště, chráněné prosklenými dveřmi, se celou dobu schovávalo za nimi. Nedivím se, že jsem ho prve přehlédla, ani tam se totiž nesvítí. Pro postup o patro výš raději volím výtah, funguje však, zdá se, jen jeden z nich – ten vzdálenější je totiž na osobní kartu. Mačkám standardní kulaté tlačítko, stříbrné dveře se vmžiku otevřou a já hledím sama sobě do tváře – na protější stěně samozřejmě visí zrcadlo. Nedá mi to a upravím si vlasy trčící z drdolu. Opravdu si myslíte, že tahle výtahová vychytávka slouží k optickému zvětšení prostoru? Cink. Dveře se klouzavě zavřely a na panelu tisknu tlačítko 1NP. Je jich tam celkem 5: -1, 1, 2, 3 a 4 – to ale stisknout nejde – zřejmě tam vede ten druhý/soukromý výtah.
Cink. První patro. Ozývá se z reproduktoru ani mužský ani ženský hlas. Vyjdu ven, dveře se opět zavírají a mě rázem oslní sluneční záře. Jsem na druhém konci domu, ve světlé vstupní převýšené chodbě vedoucí přímo na ulici. Zrovna se okolo dveří mihnul vysoký pán s dámou zavěšenou v lokti. Měla na sobě dramatickou rudou šálu, jdu se podívat blíže ke dveřím, tu mě ale překvapí, že stojí přímo za rohem, bedlivě si prohlížejíc výlohu vedle vstupu, za nímž tak hloupě civím. Naštěstí si mě nikdo nevšiml – oči měl tento pár jen pro desítky třpytivých prstýnků na sametových polštářcích za tlustým sklem. Ohlédnu se na druhý konec chodby, kde se za řadou plechových schránek, nachází vchod do nóbl zlatnictví. Kontroluji špičky vlastních bot, jestli nejsou až příliš okopané, a odhodlaně vykročím k celoskleněným dveřím s naleštěným madlem. Div nezakopnu, dveře mi totiž otevírá podsaditý muž s lehce našedivělými vlasy, místní ostraha. Pokývnutím a nataženou paží mě náležitě uvádí do obchodu s drahými šperky. Místnost je oproti běloskvoucí vstupní chodbě vskutku temná, mám dojem, jako bych právě nastoupila svou směnu ve zlatém dole. Strop, který má něco přes tři metry, nesou dvě drsné stěny z pohledového betonu. Přibližně ve výšce očí se jako krajka vine pruh měděné barvy, stejné jako dole v garáži. Jediným zdrojem denního světla je pásové okno nad protější stěnou, která nedosahuje až ke stropu. Přes celou šířku místnosti je zde umístěno skromné zázemí pro personál zlatnictví a opravdu minimální dílna pro úpravu obvodu prstýnků. Zhasněte světla, chtělo se mi říct, a místnost by plně nabyla bazilikální charakter. Krok sun krok jsem čím dál blíž trojici multifunkčních výstavních stolků, toužíc si prohlédnout, co tahle malá svatyně nabízí. Nadmíru upravená dívka na jehlových podpatcích mě nenechá ani vteřinu déle váhat nad cenou nejbližšího řetízku a je velice zvědavá, jak mi může pomoci. Nepříjemný klapot, jenž rozehrál ne zcela zdařilou skladbu v celém prostoru, mě donutil sklonit hlavu k podlaze. Dlažba, leštěný kámen. Tady asi opravdu nemám co dělat. Slečně daruji co nejnevinnější pohled, to, že se jen koukám, si radši nechám pro sebe a s tichým na shledanou zase kráčím zpátky na chodbu. Zabočím doleva, aby mě nebylo vidět, a jsem u schodiště, kde se tentokrát svítí. Neváhám ani vteřinu, opírám se do těžkých kyvných dveří a vstupuji na působivou podestu se schodišťovým zrcadlem, které jsem už hodně dlouho v žádném novém domě nespatřila. Z chodby sem pokračuje hrubá žulová dlažba, stěny jsou sněhově bílé a jednotlivé stupně vyvedeny z poctivých kamenných kvádrů. Čelo stupňů není vidět, zakrývá je lem betonového věnce vinoucího se až úplně nahoru. Elegantní kovová linka zábradlí, jen na několika místech podepřená, kopíruje tvar věnce. Madlo je v řezu elipsou vychýlenou ze svislé osy. Dynamizuje tak celý schodišťový prostor, nutíc vás sbíhat každé rameno dvěma skoky. Chystám se ale o patro výš, podle jmenovek na schránkách dole je tu několik bytů.
Cvak. Druhé nadzemní podlaží. Za podestou se mění jen úprava povrchu podlahy – už se zase pěkně leskne. Stojím na stejné chodbě jako dole před zlatnictvím, místo východu z budovy je tu jednoduchá, mělká lodžie, kde si svou druhou Spartu spokojeně kouří paní uklízečka. Dobrý den. Nazdárek. Tenhle výhled stojí za starou bačkoru, dívá se právě dolů na nepříliš rušnou ulici, ale tamhle naproti v bytě, to je paráda! Ukazuje na druhou stranu. A opravdu. Stačí se jen otočit a vidíte skrz celý podlouhlý byt až na obzor města. To je nádhera. Můžu se podívat dovnitř? No jasně. Tady teď nikdo nebydlí. Proto tu uklízím. Všechny byty jsou stejný. Jen ten nahoře, to je takovej fajnšmejkr. To zlatnictví dole je jeho. Má svůj vlastní výtah a to je to jediný, co mi dovolí uklízet. Asi se bojí, že bych mu něco čmajzla. Tak honem. Ještě si dám jednu.
S radostí běžím nahlédnout do skromného bytu. Na šířku nemá moc, asi tolik, co na výšku, proporcí připomíná ukousnutý hranolek. Je vidět z jednoho konce na druhý, přímo ven z obrovského okna. Za dveřmi je malá vestavěná šatna, přiškrcená buňkou koupelny a toalety. Následuje kuchyňka do tvaru „U“, za ní hned pár barových židliček, kde se ráno v rychlosti nasnídáte a pokud se příliš horlivě odsunete, narazíte na dřevěnou konstrukci. Jedná se o vložené spací patro na celou šířku místnosti. Teď už jen stačí projít skrz smrkovou bránu a vrhnout se do pohodlné béžové sedačky, přímo před ten dokonalý výhled. A v tom paní uklízečka volá: zacpěte si uši! Mám starej vysavač.