Stojím přede dveřmi. Vidím svůj odraz ve velkém kulatém prosklení, za sklem tuším světlo, teplo a život. Ruku mám položenou na chladném kovovém madle a nesměle otevírám.
Nejprve ucítím cizokrajné vůně, zaslechnu hlasy mluvit v řečech, které neznám. Rozhlédnu se po obdélníkové vstupní hale. Nalevo vidím recepční pult z lesklého tmavého dřeva, za ním na stěně visí klíče od pokojů. U pultu se jakási žena dohaduje s recepčním, že chce jiné číslo pokoje, podpatkem zlostně podupává na černobílou dlažbu. Vpravo ode dveří na mě z pohodlného křesla pokýval starší muž, pak se ale obrátil zpět a pokračuje v poslechu hudby. Sedí zády k ulici, oknem nad ním dopadá do vstupní haly světlo z rozsvícené pouliční lampy, okno je ale vysoko, proto z něj není vidět na chodník před domem. V hale je přítmí, atmosféra je lehce tajemná, setkává se tu napjaté očekávání s prožitými zážitky, lidé z různých míst světa s místními. Strop je posetý miniaturními světýlky, která svítí jen slabě, dotvářejí náladu místa.
Od recepce právě spokojeně odchází žena s novým přiděleným pokojem, proto zaujímám její místo a za chvíli již držím v ruce klíč od pokoje číslo 6. Recepční mi přeje příjemný večer.
Vchodové dveře se otevřely, vstoupil mladík ve výstředním kabátu, energicky prošel kolem muže v křesle, kolem piana, minul schodiště a ztratil se mi z očí. Vydávám se za ním. Míjím piano, toalety, kterých jsem si předtím nevšimla, a ocitám se v kavárně. Obdélníková místnost je stejně velká jako vstupní hala, na kratší straně obdélníku je barový pult. Vlevo za pultem vidím dveře, pravděpodobně vedou do kuchyně, která je skrytá za schodištěm. U stolků sedí ve dvojicích či trojicích hosté, někteří spolu mluví, jiní se dívají na veliká okna, ve kterých se setkává odraz interiéru kavárny s rozsvíceným městem venku. Usedám k jedinému volnému stolu, zády ke zdi, čelem k barovému pultu, kde se právě připravuje káva. Rozhlížím se. Nade mnou svítí lustry, které se odráží v zrcadle nad barem. Prostor je mnohem světlejší a vzdušnější než vstupní hala, zároveň také méně tajemný. Cítím tu větší anonymitu, kavárna není určena jen pro hotelové hosty, ale je otevřena komukoli. Na pravé straně jsou tři ohromná okna. Představuji si, jaký z nich ve dne musí být velkolepý výhled dolů na město.
Pohlédla jsem na klíč od pokoje, půjdu se podívat, kde strávím dnešní noc. Vracím se zpět do haly, dávám se doprava směrem ke schodišti půlkruhového tvaru, které je přesně naproti vchodovým dveřím. Stoupám nahoru a ocitám se prostoru bez oken. Kolem stěn stojí křesla, která lákají k usednutí, veliká a měkká. Obcházím místnost dokola a vidím, že z ní vedou dvě chodby, jedna směrem k ulici, druhá směrem k městu. Světlo tu přes den zajišťují vysoká okna na koncích chodby, které nejsou příliš dlouhé, proto je dost světla i místnosti se schodištěm. V každé chodbě jsou dvoje dveře do pokojů. V tomto podlaží jsou čtyři pokoje, můj pokoj číslo 6 tu tedy není. Vracím se zpět, nahlížím do pokračování chodby za schodištěm a uchvácena symetrií pokračuji do dalšího podlaží.
To bude ono. Podlaží je stejné jako předchozí, proto se hned vydávám rovně do chodby směřující k ulici a vpravo vidím dveře s číslem 6. Nedočkavě odemykám. Na stěně za dveřmi nahmatám vypínač, pokoj zalije světlo. Dva kroky přede mnou majestátně stojí obrovská postel, na kterou se okamžitě s radostí natáhnu. Stojí vedle velkého okna, kterým je dobře vidět na ulici pode mnou. Před postelí leží bílý huňatý koberec. Když otočím hlavu na druhou stranu, prohlédnu skrz otevřené dveře do malinké hotelové koupelny s umyvadlem, toaletou a sprchou. Na stěně naproti mně visí čtvercové zrcadlo v jednoduchém rámu, pod zrcadlem kulatý stolek a na něm ve váze květina. Drobnost, která potěší. Pokoj je nevelký, možná trochu strohý, působí velmi čistě, ale zároveň přátelsky. Vše je jasné, má své místo a smysl, nic tu není navíc.
Zvědavost mi nedá spát. Jak vypadají ostatní pokoje?
Vracím se na chodbu, všude je ticho a klid. Opatrně zkusím otevřít dveře sousedního pokoje, ale marně. Náhle zaslechnu namáhavé funění, po schodech sem právě vystoupala paní uklízečka. To je náhoda! Po krátkém rozhovoru, kdy jsem jí chválila nové koště, mi polichoceně nabídla, jestli se s ní chci podívat do dalších pokojů.
Začaly jsme v pokoji číslo 5, k mému nevelkému překvapení jsem zjistila, že je totožný s tím mým, jen zrcadlově převrácený. Jednoduše obdélníkový, s dominantním oknem přes téměř celou stěnu. Jen postel byla po předchozích návštěvnících neustlaná.
Přesouváme se do pokoje číslo 7. Chodbou dojdeme k půlkruhovému schodišti, nedá mi to a musím nahlédnout přes zábradlí dolů. To už má průvodkyně odemyká dveře pokoje, aby se pustila do práce. Opět to samé uspořádání, bílé stěny, parkety, tentýž nábytek. Veliké okno, tentokrát s výhledem na celé město a ne do ulice, jsme na opačné straně domu. Večer zde musí být nádherné světlo, neboť místnost je orientovaná na západ.
Po nakouknutí do posledního pokoje v tomto podlaží již není pochyb o přesně pravidelném uspořádání místností. Uklízečka mi prozradila, že pokoje pod námi vypadají navlas stejně. S klidem v duši se mohu vrátit do svého pokoje. Nebo ne, ještě chvíli posedím ve čtvercovém prostoru, v jehož středu vybíhá v elegantní křivce nahoru schodiště. Zvuky z kavárny v přízemí pozvolna utichají, i pianista již odešel, proto se i já vrátím do pokoje a počkám, až mne ráno vzbudí vycházející slunce.