Probouzím se, oknem do ložnice dopadá paprsek vycházejícího slunce. Je sobota, dlouho očekávaný den. Tento den budeme, všichni obyvatelé domu, trávit společně. Včera jsem nakoupila suroviny na oběd, který spolu uvaříme a potom s chutí sníme. Následovat bude vernisáž, umělec bydlící v přízemí otevře dveře svého ateliéru a nechá nás nahlédnout na své nové dílo.
Do práce. Vstávám, v kuchyni si nachystám snídani, střešním oknem sleduji plující mraky.
Opouštím byt ve 4. podlaží. Dolů vede schodiště, stěna směrem do dvora je celá skleněná. Nakouknu zvědavě dolů, jestli nezahlédnu něco z chystané výstavy, ale marně. Ateliér na dvoře si zatím své tajemství pečlivě střeží.
V přízemí se téměř srazím s umělcem. Právě se chytá vejít do svého bytu. Prý ještě musí uklidit nepořádek a pavouky z ateliéru, jinak je na odpolední vernisáž připraven. Rychle přibouchl dveře a zmizel ve svém království. Z jeho bytu je možno vstoupit přímo na dvůr, proto nemusí používat společný vchod ven, je to tak pro něj jistě pohodlnější.
Stojím ve společné kuchyni v přízemí, ze které lze vyjít na dvůr. Blíží se čas přípravy oběda, už začínáme vařit. Děti pobíhají venku, doufám, že nepošlapou zeleninový záhon v rohu dvora. Několik mužů přináší stoly, dosud uskladněné v místnosti s oknem do ulice. Kromě složených stolů je tu vždy několik jízdních kol a kočárek.
Do tmy jsme venku, sedíme, bavíme se, kdosi přinesl kytaru, někteří zpívají, jiní poslouchají. Hrdý umělec sedí opodál, starší manželé na nás dolů shlížejí z lodžie jejich bytu. Po setmění se všichni ze společného dvora odebereme do svých bytů.
